Den 5. - 6.5.2018

Drangsnes – Hot pots Drangsnes – Glaumbær – Goðafoss Waterfall – Mývatn – Namaskardh – Polární záře – Hengifoss – 8h 41m



Poslední den na west fjordech

A je tady pátý den. Jsme skoro za půlkou našeho výletu a máme před sebou poslední den na západních fjordech. 5 dní bez toho aniž bychom vyzkoušely místní hot poty. Co to znamenalo? dnes zkrátka musíme. A byla tady výborná příležitost. Lokalita Drangsnes měla 3 vytvořené hot poty (s třemi odlišnými teplotami). Plán byl tedy jasný, před pokračováním naší cesty tam musíme hupsnout. Výhodou byly kabinky přes cestu, kde jsme mohly odložit věci a převléknout se.


Konečně zkusíme hot poty

A šlo se na věc. Nejdříve jsme ozkoušely teplotu všech bazénků a samozřejmě, vyhrál ten nejteplejší. To bylo bájo. Výhled na hory, racci nad hlavama, čerstvý vzduch a teplá koupel. Štípněte mě někdo. S Pájou jsme si koupily stylové proužkaté plavky, takže musela proběhnout i vzpomínková fotografie, byla to legrace.

V hot potech nemůžete sedět věčnost, stačí vždy cca 30m a je dobré zase vylézt.

Po 30min jsme tedy upalovaly zpět do převlíkárny, brrr. zima ! Koukla jsem se na své tělo, které bylo rudé jak indián.


Cesta ke Glaumbær – 3h 40min, 280 km

Je na čase popojet dál. Sbohem Drangnes i tobě děkujeme za tenhle mimořádný zážitek. No a čekal nás poměrně dlouhý přejezd zpátky do vnitrozemí islandu. Musím říct, west fjordy nás ze sebe nechtěly pustit.

Drama č. 1

Cestu nám kříží kamion visící korbou ze silnice. Byla to asi čerstvá nehoda, nevíme co se přesně stalo, ale šla jsem se pobíhajícího se muže zeptat jestli je v pořádku a nepotřebuje pomoct. Říkal, že moc děkuje, ale že to zvládne a odtah je na cestě.


První setkání s Islandskými koňmi

Za chvíli přichází na řadu zpříjemnění dne. Potkáváme na cestě tradiční islandské koně. Na jednom z bodů našeho bucket listu bylo mimo jiné (“pohladit islandského koně”). Zastavily jsme a za přítomnosti padajících vloček jsme trávily čas u koní. Nejednalo se o koně divoké, tyto byly za ohradou a někomu patřily. Musím říct, že oceňuji desítky km volného výběhu. Je vidět, že je o ně dobře postaráno


(Vele ) Drama č 2.

Potom ale do cesty přišla překážka číslo dvě = počasí. Projížděly jsme horama a opět nás postihla sněhová vánice. Ačkoliv appka nehlásila žádný problémový úsek, čirou náhodou jsme se do něj stejně dostaly. Vjely jsme do hotového pekla. Nebylo najednou vidět na metr, auta blikala varovnými světlami, jediné co nás drželo ve směru byly žluté kolíky podél silnice.

Kalamita

Míjely jsme první auto v příkopu, ano byl to náš bráška Suzuki Jimny (nebylo první ani poslední, bohužel). Trochu jsem stuhla a dostala v tu ránu respekt. Stáhla jsem rychlost na 30km/h a plně se soustředila na cestu, abych nás bezpečně dopravila. Cesta šílene prokluzovala. Jely jsme dolu nahoru, po ledu, závějema. A asi po 30 min nás zastavilo auto. “Dál jet nemůžete” sdělil nám policista.

Zaseknuté v horách

Aha, to ne, no výborně. Když jsme se lépe rozhlédly, viděly jsme zapadlý karavan, autobus a několik aut v protisměru. Ouhaaa, tak to neni dobré. Upozorňuju, byly jsme zaseknuté nahoře v horách, vystrašené, ve vánici nevědíc kdy se dostaneme pryč. V hlavě se mi honily strašně scénáře.

Př. scénáře : Teď pro nás určitě poletí vrtulník a budeme ve zprávách, že jsme zaseklé na Islandu v horách. Co když tady budeme spát?

Dobře, bylo to přehnané protože na Islandu jsou tyhle záležitosti prakticky denní chléb. 😀  Měly jsme oříšky, vodu, deky a fungující rádio (je to v pohodě.)

Máme zelenou

Cca po dvou hodinách, kdy všechny postupně vytahly nahoru nás pustily projet. No spíše doklouzat z hor dolu. Jen co se nám to povedlo začalo auto zvláštně rachtat. Zjistila jsem, že mělo tak namrzlý podvozek od té fujavice, že ze mu nechtělo normálně fungovat. Ještě ale nejsme u konce.


Drama (aby se neřeklo) č. 3

Další překážkou byla uzavírka jediného tunelu vedoucího zpět z fjordů na pevninu. Byla načasovaná na 22h (měla trvat následujících 14 dní). Já vážně nevím co se to dělo, ale vše jsme měly zkrátka na knop. No jasně, stihly jsme ho.


Vítejte na islandu

Vítejte zpět na Islandu. Všude bylo o poznání více aut i života. Krajina se také uplně změnila, možná zcivilizovatěla. No, musíme si zvykat.


Glaumbær

Tak jsme tady u muzea/farmy Glaumbaer  – tradiční islandské domečky se střechou posázenou mechem a kostelíkem. Udělaly jsme zde menší zastávku. Jelikož bylo mimo sezónu, opět jsme neplatily parkovné ani vstupné. Dovnitř muzea jsme nešly, stačilo nám projít se kolem. To by nebyl island, aby se nám zase nerozpršelo. Foto-technika dostala pěkně zabrat (z tepla do zimy, ze sucha do vlhka).


Vodopád Godafoss – 1h 50min, 140 km

Další zastávkou dne byl vodopád Godafoss. Už se nám pomalu stmívalo (během té jeden z dvou hodin za den). Řekla bych že bylo klidně 22:00 h, což nám přišlo jako zlatá hodinka o 16:00. Rychle jsme se proběhly k vodopádu udělat pár spotů. Měl pořádný spád. Dívat se na něj by také zasloužilo třeba piknik a alespoň půl dne navíc.


Jezero Mývatn  – 45m, 44 km

Cestou jsme ale ještě chtěly vidět jediné proslulé islandské jezero Mývatn. Dojely jsme k němu ještě za šera. Obklopovaly ho vyhaslé sopky kolem což nám naznačovalo, že se zjevně nacházíme v aktivní sopečné oblasti. Když se nad tím člověk zamyslí, je to vážně šílenost. Jezero nás ale samo o sobě neoslovilo a tak jsme brzy vyrazily dál.


Namaskardh 20min, 16 km

Následovala sopečná krajina (měsíční krajina – sirná pole). Všude kolem nás byl kouř a zápach síry. Několikrát jsme vystoupily ven, abychom si nenechaly utéct realitu přes sklo. Musím ale říct, že se mi z toho sirnatého odéru nedělalo uplně dobře. Kempovat poblíž bych asi opravdu nezvládla.


Nápad na milion, ujedeme co zvládneme

Štrádovaly jsme si to dál, nakonec nás napadlo ujet z naší trasy co jen to půjde. Chtěly jsme si tak zkrátily cestu na další den. A tak jsme frřely asi až do druhé hodiny ránní. Cesta i za tmy vypadala famózně, až mi bylo líto, že ji nemáme možnost spatřit za světla. Slíbila jsem si tedy, že se sem znovu vrátím.


Magická noc

Byla to dlouhá noc, jasná … polární, hvězdná. Tak jsme si tak s Pájou říkaly, že je jako stvořená na polární záři. Spatřit takovou polární záři byl jeden z našich snů (nejen z těch islandských). Ač květen není zrovna ideální měsíc pro aurory, stejně jsme každý den sledovaly appku a šance na její zahlédnutí. Dobře, jsme asi fakt holky štěstěny … o jedné hodině ranní to přišlo.


Polární záře (Auroras)

Byla tam. Teda nejdříve vypadala jako sálající dým z komína. Co by ale dělal dým z komína upřostřed prázdné krajiny? Zastavily jsme a utíkaly ven z auta. Z bílého kouře (říkejme tomu bílý kouř) se začala linout fialovo- modrá barva, která se postupně přeměnila do zelené a následně se uplně vytratila. Byl to strašný mžik. Já jsem se snažila zápasit se svým olympusem a nevěděla co a jak. Nešlo to zachytit, nebyla jsem dost zkušená. Po chvíli jsem přestala šmátrat po technice a užívala jsem si čistou přítomnost a svůj moment s polární září. TOMUHLE SE ŘÍKÁ SPLNĚNÝ SEN, DĚKUJI!

Neumím fotit polární záři

Vodopád Hengifoss – 2h 40 min, 240 km.

Byly dvě ráno, ale my plné dojmů pelášily dál. Dojely jsme nakonec až k vodopádu Hengifoss, tuším že byly čtyři ráno. Já už viděla za volantem i to co tam nebylo. Prakticky nám bylo skoro jedno kde to zakempíme. Našly jsme nějakou uzavřenou silnici a zaparkovaly před ní. Říkaly jsme, že alespoň na tři hodiny zkusíme zamhouřit oči. Nejsem si do dnes jistá zda jsem vůbec spala. Pořád jsem přemýšlela o tom, co všechno jsme zažily. Bylo toho tolik panejo.

Tak dobrou tedy zase zítra/tedy vlastně už dnes.

VIDEO – DEN 5.

Leave a reply / Vložit Komentář

avatar
  Subscribe  
Upozornit na