Den 7. - 7.5.2018

Welcome Hotel Lambafell – Skógafoss- Solheimasandur -Vík í Mýrdal – Reynisdrangar – Reynisfjara – Národní park Þingvellir – Reykjavík, 4h 30min, 293 km



Vodopád Skógafoss

Měly jsme před sebou poslední den. Vstávaly jsme před osmou, pršelo a nám se vůbec nechtělo ven. Věděly jsme, že zítra už nás čeká cesta domů a musíme to dotáhnout do konce. Na našem itineráři byly nejvíce známá místa z Islandu a bylo potřeba se na to psychicky i fyzicky připravit.


Jede se k vodopádu

První zastávkou byl vodopád Skógafoss, jeden z nejvíce populárních spotů na Islandu. Jsem ráda, že jsme ho měly kousek od ubytování. Když jsme tam přijely, na parkovišti bylo jen pár aut (z toho asi 3 nocležníci). Super, máme volné pole. Hrály jsme si s fotoaparáty, kdo uloví nejlepší snímek. Fotily jsme jedna druhou a bláznivě poskakovaly. Bylo nám úplně jedno, že prší z nebe i z vodopádu. Byl to poslední den. Za chvilku se přihnala větší skupinka turistů. Sice jsme chtěly pokračovat ještě cestou za vodopád, ale turisti nám takřka naznačili abychom popojely dál.


Vrak letadla – Solheimasandur – 11 min, 10 km

Další turistickou atrakcí byl známý vrak letadla na černé pláži. Dočetly jsme se, že je to asi 4km procházka a tak jsme nechaly auto na parkovišti a vyrazily. Bylo okolo 9h. Musím říct, že jsme v tu dobu byly asi šesté auto na parkovišti. Daly jsme si tůru pěkně v dešti a větru. Dobře, z původních 4 km bylo nakonec celkových 8 km a cesta se zdála nekonečná.


Nekonečná cesta k vraku letadla

Šly jsme v tomhle počásí asi půl hodiny. Cestou jsme pěkně promokly a profoukly, ale bez tohoto zážitku bychom snad ani nemohly domů. Konečně jsme dorazily na místo. Byly tam asi 4 lidi pochodující kolem letadla. Než jsme tam došly, prostor se kompletně vyčistil. Alespoň jsme se hezky prostřídaly na focení a v klidu si vrak prošly. Wooow byl to opět strašně silný zážitek. To deštivé počasí přidávalo na mood atmosféře. Byly jsme sice zmoklé a promrzlé, ale štastné. Zpáteční cestu k aut jsme stihly asi za 25 min. Cestou proti nám už se hnala opět řada lidí. Byly jsme rády, že jsme to stihly za včasu. Musím říct, je to poměrně dlouhá cesta. Člověk by to vůbec neodhadl. Na parkovišti už nebylo aut 6, ale asi 60. Jsme dobré, zmákly jsme to za včasu.


Vík í Mýrdal,  – 20m, 21 km

Promočené skrz na skrz se zamlženou technikou jsme usedly do auta. Sundaly jsme všechno mokré oblečení a pustily na plný céres topení, které nám fungovalo jako sušička. Daly jsme si asi půl hodiny oddychu, protože jsme to nechtěly odstonat. Když nám oblečení trochu oschlo, vyrazily jsme na další místa v plánku.


Pláž Reynisfjara

Projíždily jsme městem Vík í Mýrdal na proslulou černou pláž-Reynisfjara.Čekalo nás klasické turistické místo (s restaurací). Tentokrát už nás vítal i výběrčí vstupného a směroval nás na volné parkovací místo. (Ách jo, zlaté west fjordy). Tak jsme tady, jdeme to projít po pláži Reynisfjara. Stále pršelo a už na začátku se nám písek krásně lepil na boty. Nevadilo nám to, spatřily jsme ikonické čedičové sloupy o které se lámaly vlny. V dálce byly vidět známé kamenné útvary. Já volám, nádhera.


Drama č. 4

Všimly jsme si, že za sloupama je zřejmě nějaká jeskyně. Já jsem si tak fotila pláž a perspektívu. A najednou koukám, kde mám Páju. Myslela jsem, že dostanu asi infarkt. Ona při mžiku odlivu vlny vběhla na druhou stranu sloupů, přímo do jeskyně. Vlny se lámaly dál a šance že voda ustoupí jakoby nebyla. Nebrala mi telefon a já jsem se vážně začala bát. Asi po 5 min vyběhla od těch čedičových sloupů směrem ke mě. Fakt jsem byla i lehce sprostá a říkám “ty blbče, kam si to šla ty jo, podívej jak se klepu”, tohle už mi nedělej. Sama přiznala, že se chvíli necítila uplně nejlépe. “Mám ale hezký fotky, počkej až ti je ukážu”. Jasně! Tak alou, jedeme dál.


Výhled na černou pláž

Ještě jsme se cestou zastavily na jeden výhled. Viděly jsme, odbočku a jezdící auta k takovému výběžku. Sice jsme to neměly v plánu, ale neprohloupily jsme. Otevřela se před námi neskutečná podívaná. Výhled na černou pláž se skalníma útvarama. Nejvíce zajímavé bylo, jak se scéna měnila s měnícím se počasím. Máme ji zachycenou během 15 min s mlhou i se sluníčkem. Moc ráda na to vzpomínám. 


Národní park Pingvellir – 2h 32 min, 178 km

Čím víc jsme se blížily k městu, tím více se nám nechtělo. Věděly jsme, že náš výlet se blíží k závěru. Cestou směr Reykjavík jsme hledaly další zajímavá místa, které bychom neměly minout a našly jsme právě pingvellir. Národní park pyšnící se se místem, kde se setkávají dvě tektonické desky. Severoamerická a Euroasijská. Zajímavé je, že tedy prakticky můžete stát i na obouch z nich. Legrace. Vstup do tohoto parku je zdarma, až na parkovné. My jsme tedy neplatily v květnu nic (off season), ale nyní je velká pravděpodobnost, že už se platí stabilně. Park je udržovaný a přizpůsobený turistickému ruchu. Chodníky jsou zpevněné dřevem. Jsou místa na která můžete dosáhnout pouze lidským okem a ty jsou označeny cedulemi se zákazem vstupu.

Krásná tečka na závěr


Reykjavík – Andy, Restaurace a dobrá ryba, Vínko v Kexu – 44 min, 43 km

A frčíme do Reykjavíku. Toto uteklo. Slíbily jsme si, že si dáme nějakou pořádnou místní rybu (ne žádný shnilý žralok). Andy, naše průvodkyně nám doporučila místní rybárnu Sea Baron, do které zašla s námi. Ryba byla vznikající, ale už si nevzpomenu co to bylo za druh (“říkejme jí ryba islandská).

No, auto zaparkované a náš trip tímto končí, chce to náležitě oslavit. Společně s Andy a ještě s Honzamálemkrálem jsme vyrazili na vínko do hostelu KEX. Bylo co oslavovat, zvládly jsme úspěšně celý náš 7/ 8  denní roadtrip a na to se napijeme. Cheers. V hostelu brzy zavírali a to bylo znamení, že i my bychom měly jít na kutě. Let jsme měly brzy ráno. Ještě jsme udělaly závěrečnou fotku s našima islanskýma kamarádama a šly jsme na pokoj. Jak jinak než tam, kde to všecho začalo. Do našeho prvního Guesthousu Paviho.

Tak dobrou (poslední) noc.

VIDEO – DEN 7.

Poslední video

Leave a reply / Vložit Komentář

avatar
  Subscribe  
Upozornit na